koncept
Snažím se architekturu nahlížet také jako kulturně podmíněnou reflexi
primárních přírodních principů. Tuším v tom způsob, jak přelstít
úskalí rozporu mezi časem, potřebným pro naší přirozenou
schopnost prožitku a aktuální informační vichřicí. Je v tom i potřeba
určité kontinuity. Téměř bez kontrastů, z kontextu vytržených odkazů
či reminiscencí a bez abstrakce do jednoho velkého tématu.
Mnohost je přirozená. Minimum výrazových prostředků, ovšem
bez omezení plnosti významů. Cestou je adekvátní, poeticky
tematizovaná komunikace s řešeným místem a jeho okolím. Stavba
vlastně vyplyne z utilitárního a kulturního zadání, podmínek a z vůle
udržet či nastolit harmonii řešeného místa. Pomůžou více nebo méně
sedimentované části psychiky, citlivost na vlastnosti prostoru
a energetické děje v něm, prosté představy, různá tušení a inspirace,
nevědomé tendence. Místo je vždy hlavním vědomým podnětem.
Napadne mne nějaký motiv třeba na výstavě, kde „Dáma se závojem“
určila dům v Doubravici. Ale vždy je to na podkladu akordu určitého
místa. Vila v Mostkovicích vznikla v představě během minuty přímo
na místě vlastně celá... Ta silná terénní konfigurace dlouhého
obloukového terénního zlomu porostlého zeleným chmýřím, protržená
přesně v kompozičním těžišti zubem drobové skály.... prostor
pro expresivní formulaci alternativy k této realitě. Dlouhodobě mě
také zajímají principy a typologie adice v mimokulturním prostředí.
Korálový útes, krystaly, geologické vrstvy, ale i postupná hierarchizace
hmoty včetně lokálních poruch a anomálií až k symetrii, vlastnosti
pohybem nadaných bytostí. Narůstání, kontinuita, pohyb.
Martin Habina